Partyandilek: blog

Dnes typický flákací den. Budíček v 10, omrknout Plurk, vyřídit pár povinností, poštu (po týdnu bylo načase), omrknout Plurk, věnovat se nicnedělání, omrknout Plurk…

Odpoledne si sestra mezi utíráním loužiček našla chvíli na to, aby mi udělala k obědu naprosto skvělou domácí pizzu, začínám mít někdy pocit, že z ní nakonec něco bude. Pokud ji to štěně nesežere…

A nakonec ven s  Peťulou, která mi ukázala místa mi dosud neznámá, včetně luxusního potůčku, u kterého děsně kousali komáři. Hlavně teda mě, jak už možná z Plurku víte. A jako první dokázala diagnostikovat příčinu mých studených rukou, takže už je jen a jen na mě, jak ji vyřeším. (Pokračování textu…)

Ačkoliv je dnes svátek, už od časného rána u nás bylo rušno. Teda prý, já z postele lezl v poledne, jak už tak od mého nástupu na vysokou školu bývá. Hned jsem se dozvěděl, kolikrát už se Nathy stihnul počůrat na koberec…

Nathy spí, je to ještě štěně!

(Pokračování textu…)

Na úvod bych rád pozdravil Natálku, ať má radost. A teď k dnešnímu dni, který nejlépe charakterizuje věta „je to doma“.

Maličký Nathy.

(Pokračování textu…)

Dnes jsem objevil kouzlo nicnedělání. Původně jsem měl vstávat brzy ráno na paintball, ale vzhledem k mému zdraví pro mě akce padla, tak jsem si aspoň pospal až do odpoledne.

Z postele „rovnou“ do restaurace na společný nedělní rodinný oběd, když jsme se teda konečně sešli. A řeknu vám, takhle dobře jsem se už tak týden nenadlábnul. Prostě nudličky z vepřové panenky v omáčce posypané sýrem jsou šmakovní. Sice měli v nabídce i smažená žabí stehýnka, ale ani trochu nelituju, že jsem si vybral něco jiného.

Z restaurace pro změnu utrácet peníze do obchodu, měli tam úplně šmakovní zmrzlinu!

Ale to už byl podvečer a ideální čas na opékání nějakých těch párků a buřtíků. Ještě teď se olizuju. (Pokračování textu…)

10 hodin ráno, sobota. Probouzím se a při hledání něčeho snědku si uvědomuju, že bych asi fakt měl jít nakoupit.

12 hodin, pravé poledne. Vracím se z nákupu, stíhám sotva popadnout kufr a spěchám na nádraží.

12:44. Odjíždím vlakem R629 Portáš  směr „pryč z Prahy“.

15 hodin, zhruba. V jedné ze stanic slyším, že vlak z opačného směru bude opožděn o 30 minut z důvodu nehody na trati. Nemám z toho dobrý pocit, ale poté, co promptně zjišťuju na spolehlivých internetových zpravodajských serverech, že došlo k menší nehodě nákladního vlaku u Olomouce bez zranění zúčastněných osob, se házím zpět do klidu.

15:45. Stojíme  ve vesničce jménem Červenka a hlášení o plánovaném opožděném odjezdu ze stanice o 30 minut lehce narušuje můj předchozí klid „však stíhám, pohoda“. (Pokračování textu…)

Probuzení po 10. hodině, prostě typický čas vstávání běžného (i když už bývalého) Blaničáka. Není divu, když jsem se do noci dělal s tímhle blogískem, abych vám udělal radost. A že se mi to podle reakcí povedlo! Jen namátkou budu citovat věrné čtenáře… „Vinie Honzo, jsi hodně rád v přítomnosti kluků a nebo právě malých holčiček.“ „Josefínka Jestli jsi gay nebo pedofil neasi“ „Sylvinka ať to shrneme, partyandilek je úchyl, to jsme věděli už dávno, tak co se řeší? :D“ „Josefínka tojevůl xD“ „Cookie XDDDDD vrahu.“ „Josefínka Když to není ani vtipné, nudné, trapné ani nic… já tomu fakt nerozumín. Ale seru na to už.“ (Pokračování textu…)

Mé poslední dny (vy víte, jak to myslím) byly nabité, až moc. Vše začalo pondělní pětihodinovou cestou z Ostravy, kde bydlím, do Prahy, kde teda spíš přebývám. Co taky čekat od bydlení na koleji, že. (Pokračování textu…)

A je to tady! Zase! Po roce a půl jsem se rozhodl opět začít blogovat. Co mě vedlo k tomu, že jsem se rozhodl navázat na můj předchozí blog Zelený mužíček? Nejspíš má typomanie, kterou jsem si poslední měsíce vybíjel na Plurku.  A ten mi poslední dny těžce stávkuje. Teď už snad rozumíte…

Nečekejte ode mě nějaká grandiózní literární díla, to se spíš naopak připravte na pokleslou reality show, koneckonců kategorie pro příspěvky pojmenovaná Deníček je dost výmluvná. Psát bych chtěl ideálně každý den, ale zároveň bych nerad dopadnul jako s předchozím blogem, kde mi takový zápal vydržel sotva pár měsíců. Poslední článek psaný v době, kdy jsem netušil, že bude poslední, je pak velmi příznačný, jak vtipně v komentářích poznamenal jeden ze čtenářů.

Děkuji za pozornost a těším se u dalšího článku. Již dnes.